Philippe Claudel: Šedé duše
Po dvaceti letech od vraždy malé holčičky, která se stala v roce 1917 v nevýznamném městečku na severovýchodě Francie, se policista, který měl tehdy vyšetřování na starosti, snaží případ a jeho okolnosti připomenout a popsat. Kdo vlastně ale jsou ty šedé duše? Šedí, tedy průměrní a neprůbojní lidé? Všichni, kdo žijí v šedé, smutné době války? Ti, kdo v sobě nosí hoře, pochmurné myšlenky? Případně důstojní šedovlasí kmeti, jimž by snad měly atributy moudrého stáří dávat právo soudit druhé, rozhodovat o nich?
První světová válka tvoří jen pozadí příběhu, nicméně se tak o to víc zdůrazní, že tu neustálou, vleklou, šedou válku vedeme každý v sobě pořád. A Philippe Claudel ji vtěsnal mezi řádky poutavého vyprávění s detektivním motivem.
Pro náročné čtenáře s touhou objevovat nejen poutavé, ale i zajímavě napsané knihy.
Uvádí na českou literární scénu u nás dosud neznámého významného současného francouzského autora.
Gao Xingjian: Hora duše
Podklad pro gigantický románový cestopis Hora duše tvoří putování po čínském venkově, které Gao Xingjian podnikl v roce 1986, kdy mu byla – chybně – diagnostikována rakovina plic. Kniha se rozpíná mezi nanejvýš konkrétní, každodenní, věcně líčenou zkušeností a univerzálním, redukovaným, vysoce abstraktním rozměrem lidského života, který je nejspíš společný všem lidem. Teoreticky jsou tyto dva krajní póly v kompozici odděleny rozpadem dvou vypravěčských pásem.
Hora duše je hold samotnému vyprávění příběhu. Drobné příběhy, z nichž se splétá celek této prózy, se zrcadlí v příbězích, které cestující subjekt vypráví své ženské souputnici: skutečné či neskutečné, historické báje a pověsti, vyprávění blížící se svou „tlachavostí“ ruskému skazu, vzpomínky z dětství či příběhy zcela vyfabulované – na tom nezáleží. Příběh nejen předává informace, příběh udržuje vztah mezi Tebou a Jí, stanovuje jeho hranice, umožňuje druhého oslovit, vžít se do jeho pocitů – a tím vlastně v Hoře duše ožívají jeho starobylé funkce. On je cílem, ale i hlavním hrdinou tohoto putování. Jednotlivé obrazy přes všechnu exotičnost a překvapivost (jak to koneckonců na cestách chodí) plynou hladce a přes pestrost a bohatství motivů čínských reálií a témat plynoucích ze složitosti lidského života se nenásilně spojují do celku hledání – poznání, lásky, sebe sama.
Pro náročného čtenáře, který má rád přesahy mezi žánry, objevnou poetiku a kouzlo poznávání, exotiky a cest. Ačkoli je Gao Xingjian nositelem Nobelovy ceny za literaturu, v současné Číně patří k zamlčovaným autorům.
Herta Müllerová: Rozhoupaný dech
Román o pěti letech hladu, úmorné dřině a drásání ducha i těla v ukrajinském pracovním táboře, kam byli po skončení druhé světové války deportováni rumunští Němci, aby odpracovali své někdejší spojenectví s hitlerovským Německem.
Poslední román Herty Müllerové, vyznamenaný v roce 2009 Nobelovou cenou, je nepřehlédnutelným titulem lágrové literatury, třebaže se neopírá o autorčinu osobní zkušenost. Müllerová je o generaci mladší, internována však byla její matka a mj. také německý lyrik Oskar Pastior, který se stal předobrazem hlavního protagonisty – homosexuála Lea Auberga. Silně emotivní vnímání vězeňské reality a úsporný jazyk s mnoha neologismy činí z četby hluboký zážitek, který se vryje do paměti opravdu na dlouho.
Pro všechny, kdo chtějí poznat hrůznou podobu totalitního teroru a věří v sílu slov.
Flannery O’Connorová: Dobrého člověka těžko najdeš
První sbírka povídek proslulé americké “jižanské” spisovatelky patří k literárnímu kánonu a patřila k nemnoha zásadním dílům americké literatury, které dosud čekaly na překlad do češtiny. Sardonický a černý humor, kruté pointy, balancování mezi moralitou, tragédií a groteskou, postavy všelijak narušené, naplněné archetypální nenávistí či nepřekonatelně přízemní závistí a ziskuchtivostí, jízlivý až zlobný pohled na (americký) venkov.
O’Connorové povídky jsou pevně zakotvené v prostředí a době, kdy byly psány (vyšly 1955), přesto i dnes při jejich čtení mrazí.
Cenná příručka pro chalupáře.
Olga Tokarczuková: Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých
Nový román Olgy Tokarczukové přebírá pěkný apokalyptický titul od Wiliama Blakea a je to trochu překvapivě detektivka. Tokarczuková v rozhovoru pro týdeník Polityka prozradila, že chtěla napsat něco nenáročného: „Snažila jsem se řídit pravidly populární literatury, kde text má být stravitelný, krátký a s obrázky.” Každá kapitola Pluhu je uvedena mottem z Blakea (z Přísloví o pekle a Písní nevinnosti) a ve filozofickém kontextu je tento amglický malíř a básník přítomen v celém textu – hlavní hrdinka pomáhá bývalému žákovi překládat První knihu Urizen a navíc, což je podstatnější, dodává některým slovům přesnější (mysticky zabarvené) významy, jež píše s počátečními velkými písmeny. Dalším specifickým tématem knihy je zobrazení druhé strany hranice, tedy českých zemí, které autorka považuje za krajinu nevinnosti a vlídnosti.
Pro čtenáře, který v triviálním žánru rád objevuje nové významy.
česká beletrie
Jan Balabán: Zeptej se táty
Nejočekávanější česká kniha letošního roku, poslední dokončený román ostravského spisovatele, který nečekaně a náhle zemřel krátce před tím, než vyšla. Tématem knihy (snad spíše novely než románu) je navíc umírání, které vychází z Balabánovy osobní zkušenosti se smrtí vlastního otce. Balabán volí vyprávění rozjímavé (nezaměňovat s dojímavým), které občas proloží nějakým převážně tragickým lidským příběhem. Pravděpodobně jde o nejnaléhavější Balabánův text: je na něm nejvíce patrné, jak citlivě tento spisovatel vnímal těžkosti lidského života, jak bolestně si je uvědomoval a jak intenzivně pociťoval nutnost o nich psát.
Zeptej se táty se neschovává za žádnou metaforu, žádný smyšlený příběh: inspirace vlastní rodinou je zřejmá a postavy tu při vzpomínkách na minulost jitří všechny staré rány, nejlépe ty nejbolavější.
Kniha vážná až chmurná, nikoli pro ty, kdo by se chtěli u čtení bavit.
Emil Hakl: Pravidla směšného chování
Šestá prozaická kniha zavedeného dvaapadesátiletého spisovatele se vrací k jeho dosud nejúspěšnější knize O rodičích a dětech: jednak v převážně do sebe nezahleděném pojetí, především však ústřední postavou, jíž je opět vypravěčův otec.
Knihu tvoří tři samostatné, ale provázané povídky, přičemž v té prostřední, titulní, je osou děje otcovo umírání (a jak tušíme, jde o Haklova skutečného otce). Dvě povídky, které ji obklopují, opět využívají motivu cesty špikované dialogy: kumpánskými, vyprávěcími i svárlivými.
Když Hakl nepíše o svých bývalých, současných či potenciálních partnerkách, umí lidi (muže) charakterizovat ve zkratce, a přitom výstižně – a ještě k tomu přidává mnoho jejich soukromých až intimních příběhů.
O mužích a pro muže, lapidárním i jadrným stylem. Pro ženy vhodné jako studium mužské povahy.
Jaroslav Rudiš: Konec punku v Helsinkách
Tři roky po svém posledním románu Potichu se mladý spisovatel, kterému ve vzácné shodě přejí kritici i čtenáři, vrací k motivům a místům, která stála za úspěchem jeho nejslavnějších prací, prvotiny Nebe pod Berlínem a komiksu Alois Nebel.
Kniha, rozdělená do dvou místně i časově rozdílných rovin, těží z přesně zachycených postav i postaviček punkové subkultury. Jeden z prolínajících se a souvisejících příběhů se odehrává v dobrodružně rebelských osmdesátých letech na Jesenicku, druhý v unavené komerční současnosti v nejmenovaném německém velkoměstě. Rudiš je sice oproti předchozím knihám vážnější, přesto své hrdiny umí nahlédnout s odstupem a ironií, aniž by je zesměšňoval nebo se nad nimi dojímal.